Waiting for a little sign

10. května 2013 v 9:05 | Jaen |  Z jednoho vlčího života
Včera jsem podcenila energeťák. Opravdu to v deset večer vypadalo, že je k ničemu a že mi už vůbec nic nezabírá. Ale to bych pak nebyla schopná vydržet vzhůru od půl šesté do půl druhé, když obvykle spím už v tom večerním vlaku. A vstát v osm. Jestli jsem na sobě měla někdy něco ráda, tak to, že když na to přijde, tak mám opravdu silnou vůli. A tentokrát bych opravdu nechtěla opakovat čtyři zkoušky, protože bych se zbláznila.

Nesnáším ponocování, protože vím, jak můj organismus na to umí reagovat. Na druhou stranu, tenkrát to byl rok ponocování, teď by to mohl být jen měsíc a půl. Ale i tak si to organismus vybere - a upřímně doufám, že až v září, ne o prázdninách, kdy budu potřebovat fungovat.
Udržuju si váhu. Není to žádná sláva, ale aspoň už nehubnu. A teď hlavně toho pohybu tolik mít nebudu, tak možná i přiberu.....pokud nezapůsobí stres.
Je fascinující, jak se zarputile snažím nepřemýšlet nad ničím jiným, než nad školou, a jak mi to zoufale nevychází. Protože pořád je v hlavě ten vtíravý hlásek: "Hej, to jsi fakt chtěla?" Fakt bych se nejradši zvedla a odjela pryč, nechat tu všechno tak rozdělané, jak to je, a doufat, že to nějak dopadne. Co mělo vydržet, vydrží, co ne, tak ne. Stane se. Ale na to bych potřebovala pořádný zkrat v mozku. A vzhledem k tomu, že to je to nejsobectější, co člověk může udělat, tak pochybuju, že ten zkrat dostanu. Ne, že bych nebyla sobecká. Ale ne takhle. Já bych mohla odjet jen v případě, že si tu všechno vyřeším. Ha ha ha.
Občas jsem fakt na zabití. Kdybych měla na výběr, tak bych se sebou nebyla, což je docela ne moc objektivní pohled, kterým se dívám na chování druhých. A pak si stěžuju..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama