Transformace Ženy v Matku

28. února 2017 v 17:00 | Jaen |  Vlčice - Matka
Jsou to už čtyři měsíce a jedenáct dní, co se učím být nejenom Ženou, nýbrž převážně Matkou. Musím přiznat, že tahle cesta je u mě více než kostrbatá a trnitá a často jsem ztracená, ale to k tomu neodmyslitelně patří..



Původně jsem měla rozepsaný článek o tom, jak u mě probíhalo těhotenství a porod a co všechno jsem udělala špatně (i díky tomu jsem neustále opravovalo dobu v úvodu :D), ale vzhledem k tomu, že to mám na mysli pořád, je načase udělat si konečně takové shrnutí toho, co se povedlo, co je krásné, ale přidat k tomu i to, co nevyšlo úplně podle představ. Protože zlomená očekávání k porodu a rodičovství prostě patří, jak jinak by se měl člověk něco naučit, že?

  • Během těhotenství jsem dokázala co nejvíce vypnout. Neřešit vnější svět a co nejvíce času strávit vyladěním na miminko a komunikací s ním. Přestože to přineslo zase jiné nevýhody (třeba existenční - nechodila jsem do práce), jsem ráda, že jsem si takovou pauzu byla po hektických letech schopná dopřát a byla jsem schopná se zastavit.
  • Díky přípravě na porod jsem si rozšířila obzory v alternativní medicíně a vyzkoušela homeopatii a Bachovy květinové esence. Je mi jedno, jestli to bylo placebo nebo jestli to fakt funguje, ale mně to zafungovalo.
  • Byla jsem schopná se maximálně připravit na domácí porod. A to natolik, že jsem dokázala porodit sama jen s mužem, bez porodní asistentky, přestože jsme si pro jistotu domlouvali dvě. A díky tomu naše dítě mělo docela pohodový start do života, hned první den jsme si všichni užívali v domácí posteli a nikdo nám nemluvil do toho, co máme nebo nemáme dělat.
  • Co jsem fakt nezvládla, bylo šestinedělí. Nebyla jsem připravená na to, že budu dva týdny (zdravotně) mimo provoz, podcenila jsem hormonální výkyvy a péči o domácnost a vaření. A taky společnost (respektive její absenci).
  • Druhou věc, kterou jsem totálně projela, je kojení. Sice to teď píšu s nadsázkou, ale bolí mě to víc než porodní poranění. Nepřipravila jsem se na něj, nevěděla jsem, co a jak, neuhájila jsem si svůj prostor, udělala jsem hromadu špatných rozhodnutí, která vedla k současnému stavu - výhradně umělému mléku. Byla jsem vždycky proti němu, ale díkyvlku za něj.
  • Netušila jsem, že kontaktní rodičovství bude v mém případě znamenat tři měsíce pořádně nevylézt z postele. Že největší úspěch dne budou do poledne umyté zuby a snězená snídaně. Že se budu sprchovat jednou za dva týdny a budu ráda, když si třikrát denně zajdu na záchod.
  • Na druhou stranu, jsou věci, které si díky tomu dokážu naplno užívat - chování dítěte v náručí, vnímat jeho přítomnost, když mi usne na hrudi, a vidět, jak se ze spaní usmívá. I díky tomu dokážu s radostí uklízet a mýt nádobí, protože je to příjemná změna..
  • Těšila jsem se na nošení v šátku, ale přestože jej doma mám, neumím jej pořádně uvázat, i když už mi to dvě slečny ukazovaly. Tak nosím v Manduce, kterou jsme původně kupovali pro muže, aby mohl nosit taky. A v ní to malý zvládne maximálně dvě hodiny a půl. A vůbec ho v ní neumím nakrmit.
  • A vůbec, největší úspěch slavím, když dokážu sama dát malého do nosítka tak, aby neplakal. A když nám to netrvá půl hodiny.
  • A další podobný úspěch je, když se někam dokážeme dostat včas. A balení netrvá tři hodiny. Nikdy jsem si neuvědomila, jak těžké je balit za někoho dalšího.
  • Chtěla jsem být ekologická a látkovat. Ale protože mi léčba opruzenin za to nestojí, jsme na jednorázovkách, které malý snáší lépe. Jednou za čas ještě dám látkovku, ale už jen málokdy.
  • Chtěla jsem vyzkoušet bezplenkovku. Ale po porodu jsem se na to necítila, pak jsem chtěla dořešit kojení..a najednou uplynuly 4 měsíce a nic. Pokud za bezplenkovku nepovažujeme čurání na podložku, když malého necháme na chvíli nahého.
  • Sice jsme se nevyhli různým "zdravotním komplikacím", ale myslím, že se nám je daří hodně obstojně řešit. Zjišťovat si informace a najít nejvhodnější řešení (třeba vhodné rehabilitace a nechodit na ty nejprofláklejší, které nám doporučili).
  • Myslím, že už si pomalu začínám zvykat na tu hromadu odpovědnosti. Člověk si nikdy plně neuvědomí, kolik zodpovědnosti stojí na rodičích, dokud se jimi nestane.
  • Přestože je to občas těžké, občas tečou nervy a člověk se nevyspí, tak za ten úsměv malého to vždycky stojí. A za ten jeho veselý výskot.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama