Pohádka

15. června 2017 v 21:28 | Jaen |  Z jednoho vlčího života
Protože si zpytuju duši (ani se nedá říct svědomí) nad pro mě hodně bolestivou knihou o rodičovství (a to jsem teprve na jejím začátku - možná právě proto), byla jsem donucena se pozastavit nad otázkou: Proč jsem chtěla dítě? Dlouho jsem na ni nemohla najít uspokojivou odpověď, u které bych cítila, že je skutečně pravdivá, ale dneska ke mně přišla sama. Proč?


Protože jsem žila úžasnou pohádku. Už pár let zpět jsem cítila, že "už je ten čas" a biologické hodiny mi tikaly jako splašené, ale nebyly ty vhodné podmínky - žádná jistota, ani bydlení, ani finanční, ani partnera, jen ta vnitřní touha po tom stát se matkou. A pak jsem si překopala život vzhůru nohama, sekla se školou, našla si práci v jiném městě a odstěhovala se - k tomu nejúžasnějšímu muži na světě. Tak bezchybně nám to klapalo, tak skvěle jsme si rozuměli, souznili spolu a já se cítila tak v bezpečí a jistá a šťastná, že jsem věděla, že "tohle je ono" - kdy jindy a s kým jiným mít dítě, do čeho jiného vložit tu naši obrovskou naplněnou lásku, když ne do společného plodu lásky - dítěte. A bylo jedno, že jsme spolu byli tak krátce, nebylo na co čekat. To bylo prostě ono, šťastnější a jistější a bezpečnější už jsem se snad cítit nemohla.
A pak jsem po návratu z dovolené našla na testu ty dvě čárky - a já nad nimi zůstala rozpolceně stát, unavená z dlouhé cesty, z dlouhých diskuzí a hádek, nejistá, co bude dál, a zároveň šťastná a vzrušená z toho, že se nám to podařilo, že ve mně roste nový život. Jak dlouho jsem pak seděla a hladila si břicho a snažila se ponořit sama do sebe se snahou "dotknout" se i toho nového človíčka ve mně..a zároveň se cítila tak hrozně nejistá..
A ta nejistota trvá dodnes. Protože se mi má pohádka zhroutila, protože to byla jen Pohádka, kterou jsem si žila sama, protože druhá strana ji vnímala jinak. Protože ty dlouhé měsíce čekání na zázrak byly poznamenány nekonečnými hádkami a slzami a zoufalstvím a bolestí. Protože ty dlouhé měsíce po zázračném zrození byly poznamenány nekonečnými hádkami a slzami a zoufalstvím a bolestí. Protože ta Pohádka, která mi dávala jistotu a o které mě nikdy nenapadlo pochybovat, byla zničena přímo jejími hlavními protagonisty. Protože ta Pohádka je sice součástí mého životního Příběhu, ale byla to bublina, ve které jsem si žila sama, druhá strana měla svou bublinu, která zdaleka nebyla tak růžová.
A tak je to přirozené, všichni si žijeme ve svých bublinách a Pohádkách a doufáme, že to má ta druhá strana stejně. Chceme, aby to měla stejně. A pak hrozně bolí, když zjistíme, že to tak není..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 M M | 16. června 2017 v 1:47 | Reagovat

Pohádka...

I druhá strana byla plná lásky a pocitu nekonečného štěstí... Jen proto bylo možné to velké štěstí vložit, spojit a nechat tvořit...
Zažívala největší změny ve svém životě. Žila srdcem...
K tomu se ale ona druhá strana taky trápila - vlastními pochybami, nejistotou. Nedovedla se opírat sama o sebe a tíhu svého bezpečí přenášela na druhou stranu... tak strašná chyba a omyl. dnes už to ví... A nekonečně miluje...a lituje...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama